Svetlo porozumeni, Praha 2011 - Rozhovor s autorom projektu Petrom Gyorim

34 autor in / zima 2011

rozhovor

// Popište, jak projekt Světlo porozumění probíhá a jaký je jeho obsah.

PG: Světlo porozumění© je jedinečný koncert, který probíhá netradičním způsobem,

a to simultánně, ve Španělské synagoze a v kostele sv. Ducha na Starém Městě, ve

dvou největších svatostáncích evropských monoteistických náboženství. V budovách,

které v malebném prostředí Starého Města stojí v unikátním, symbolickém sousedství.

Právě i ona symbolika, láska k hudbě, umění a potřeba vytvořit projekt, kde Porozumění

bude hlavní spojovací linkou, mě přivedla k tomu uspořádat koncert na oslavu lidské

pospolitosti a solidarity právě tam.

Porozumění probíhá nejen mezi posluchači v kostele a synagoze, ale také mezi

jednotlivými interprety, které vybírám z různých koutů žánrového spektra, reprezentující

rozdílné hudební žánry.

Každoročně koncert Světlo porozumění © přiláká stovky lidí, kteří mají možnost

slyšet směs nejrůznějších hudebních forem od klasické hudby, jazzu, alternativní hudby

až po rock. Mezi interprety minulých let patřili např.: Iva Bittová, Marian Varga, Pavel

Šporcl, Dan Bárta, Bára Basiková, Michal Pavlíček, Zdeněk Bína, Varhan Orchestrovič

Bauer, Makedonský orchestr orientální hudby, Okamžitý filmový orchester, sbor

Chrámu sv. Ducha, sbor Mikrochor a mno-

// Co vás vedlo k myšlence připravit takovýto

projekt?

PG: Rád spolupracuji s lidmi, snažím se otevírat prostor k novým otázkám a postojům,

které se týkají společenských hodnot. Navíc si myslím, že v určitém pohledu není nic

krásnější než umění/ hudba, (samozřejmě kromě láskyplné a podporující rodiny), což

je jistě subjektivní postoj k životu, nicméně nepoznám žádnou jinou lidskou činnost,

která by fungovala tak silně jako hudba. Během několika sekund dokáže změnit emoce

milionů lidí. Zahrajete něco arabského,afrického, klasiku či něco moderního a lidi

se začnou určitým způsobem chovat, začnou gestikulovat, tancovat, smát se, plakat.

Jako Slovák, Žid a duchovní Španělské synagogy žijící v Praze, jako člověk milující

Tatry, Prahu a Košice, jsem chtěl využít hudbu v mých jednotlivých identitách – a tím

spojit duchovní a umělecký život.

Téměř každý den, většinou na svátek Šabat, chodím po Vězeňské ulici okolo kostela

sv. Ducha a Rónovy sochy Franze Kafky.

Kafka tomu dodává taky ten „melting pot element“. Byl to Žid, Čech, psal německy.

Praha má něco výjimečného, myslím, že to není nikde jinde na světě – kromě New

Yorku. Neznám jiné místo, kde je římskokatolický kostel a synagoga tak blízko u sebe.

Pan kardinál Vlk, který se účastnil tohoto

projektu minulý rok, měl krásný projev, bylo to i v České televizi. Řekl, že on sám neví,

kde „stojí“ Starý a Nový zákon tak blízko

u sebe.

Přednášel jsem o projektu Světlo porozumění na několika místech, v Jeruzalémě,

Londýně či Avignonu, a z reakce publika nebo otázek mám pocit, že neexistuje podobný

projekt někde jinde na světě.

// S kým jste spolupracoval tento rok?

PG: V kostele moderoval program Honza Potměšil. Hudebně Pražská konzervatoř,

Bára Basiková, Michal Pavlíček, Zdeněk Bína, Varhan Orchestrovič Bauer, izraelský

perkusionista Zohar Fresco, Otta Hejnic Trio – Josef Fečo a Ondrej Krajňák, Cigánskydiabli, houslista Alexander Shonert.

Je to pro mne veliká čest, že mohu spolupracovat s tak úžasnými a mnohokrát

skromnými lidmi – kteří i svou tvrdou prací i s trochou toho štěstí využívají svůj

dar, který dostali od Boha, nebo osudu,

zdědili ho možná v genech po předcích,

nebo jim to prostě nějak spadlo do klína

a oni se svůj talent snaží co nejvíc využít

k naší radosti.

// Světlo porozumění vždy přiláká zajímavé

publikum. Na jednom místě se tak

často potkají lidé, kteří by se jinak těžko

sešli.

PG: Celý projekt se tak trošku stává i prestižní

záležitostí, ale ne v nějakém negativním

smyslu. Účastní se ho členové diplomatického

sboru, minulý rok přišlo čtrnáct ambasadorů

včetně tureckého a izraelského –

seděli vedle sebe. Neznám jiný stát, kde by

se tito dva sešli v této době vedle sebe. Také

přicházejí osobnosti kulturního, společenského

a podnikatelského života z Čech

i zahraničí.

// Jste Slovák, žijete v Praze, jste duchovní

Španělské synagogy, milujete

hudbu. Těch rovin, které vás ovlivnily,

bude více.

PG: Ano, máte pravdu − je tam i ta Československá

rovina. Já například moderuji

v synagoze slovensky, a jak jsem již zmínil,

Jan Potměšil v kostele pak česky. Každý rok

se snažím přivézt i nějaké hudební těleso

ze Slovenska.

Moje pohledy na svět taky ovlivnilo to,

že jsem vyrůstal v Košicích ve velmi heterogenní

společnosti. Mám pocit, že Košice

byly jediné město, které mělo opravdu atribut

federálního města.

// Jak to myslíte?

PG: V krátkosti, pokud mám porovnat

pocity ze čtyř největších měst bývalého

Československa tak Praha byla vždy samostatná.

Je a bude prostě výjimečná, Brno

je moravské, Bratislava je podobná jako

Praha, žije si svým vlastním životem. Ale

měl jsem a mám pocit, že Košice byly jediné

federální město.

Shodou okolností pár lidí přijede na

koncert každoročně i z Košic a už jednáme

o tom, jak bychom mohli připravit tento

projekt i v mém rodném městě a pomoci

v opětovném navázání nadstandardních

vztahů mezi těmito městy.

rozhovor

>

>

>

36

>

rozhovor

autor in / zima 2011

// Uvažujete o tom Světlo porozumění

představit i v Košicích. Nabízí obdobné

situační možnosti?

Ne, ne, bohužel ne, synagoga a kostel

jsou od sebe trochu dál. Je tam nádherná

synagoga, kam chodil můj dědeček. Košice

jsou krásné a střed města je relativně malý,

to by ale nevadilo. Kostel, který je v Košicích,

je rozlohou druhý největší ve střední

Evropě a velmi se podobá chrámu sv. Víta.

Kdybych uměl propojit Košice a Prahu,

města, která jsou mým domovem, tak to by

bylo úžasné.

// Zpět k předešlé otázce rovin a elementů,

které vás ovlivnily.

PG: No, …že jsem Žid, Pražák, Košičan,

ýchodoevropan, středoevropan, Evropan,

člověk který žil, studoval a pracoval v Izraeli,

v USA, obyvatel zeměkoule… to všechno

na vás nějak působí. Něco víc, něco míň. Je

to o životních zkušenostech, abyste využili

to, co vás má ovlivňovat a do jaké míry,

abyste mohl být spokojený, dávat co nejvíc

své rodině a být přínosem pro společnost.

Lidi se cítí dobře v jednotlivých skupinách,

které si vytvoří. Tam získávají sílu,

podporu a jakýsi umělý komfort. Všichni

lidé se ale dají velice jednoduše rozdělit – na

ty, se kterými chcete být a na ty, s nimiž nechcete.

Ty škatulky nám dávají i to dobré

i to zlé. Jeden z nejhorších elementů ale je,

že pokud jste v té své škatulce, začínáte mít

pocit, že je ta nejlepší – což by ani tak nevadilo

– horší je, když nastane chvíle a máte

pocit, že všechny ostatní jsou špatné. Nejhorší

je zařazení se do skupiny nějakých fanoušků,

kde vznikne kolektivní euforie a z toho

pak zůstávají třeba ty rozbité stadiony.

// Domnívám se, že „škatulkování“ je již

delší dobu na ústupu. Otěže převzala

globalizace.

PG: Ony ty škatulky ve skutečnosti nikdy

ani nebyly. Neexistovaly ale jenom pro lidi,

kteří viděli za ty škatulky. Globalizace už

tady byla dávno, než to někdo takto pojmenoval.

Cestoval jsem a žil i v jiných zemích,

proto mám dojem, že jsem ony škatulky

odstranil již dávno pryč.

Ty škatulky se stejně nakonec zúží na

jednu či dvě – jak jsem Vám už říkal – a to

na lidi, se kterými si rozumíte, a s nimiž si

nerozumíte. Čím dřív na to člověk přijde,

tím je svobodnější.

// Když se vrátím na začátek… je tedy

cílem projektu uvědomění si faktu, že

existují pouze lidé, se kterými si rozumíte,

a se kterými ne?

PG: Ne tak docela. Cílem projektu je vlastně

ukázat, že i když si mnohdy a v mnohém

rozumět nemusíme, jsou hodnoty, alespoň

na okamžik, na kterých se shodnout lze

nebo je alespoň můžeme pochopit a tolerovat

je. Podstatný je výběr muzikantů

a publika vůbec. Smyslem projektu je vlastně

to, aby žil, mluvilo se o něm i po samotném

koncertě. Žít ve světě, kde si rozumí

každý s každým je utopie. Proto jsem rád,

že se nám to daří alespoň při koncertě.

// Jak vnímáte ateistické Čechy?

PG: Cítím jako privilegium, že v tak ateistickém

státě jako jsou Čechy, mohu vést

bohoslužby. Myslím si, že Česká republika

je diamant, kterého si Evropa neváží.

Bohužel, měli jsme fašismus a tzv. komunismus,

ale kdyby nebyly, tak by tato část

Evropy byla určitě jednou z nejvyspělejších,

a nejdemokratičtějších. Bohužel jsme

ale příliš malý stát na to, aby nás historické

události nesmetli na poněkud jinou cestu

hořkého poznáni.

Například Zikmund a Hanzelka jsou

velmi důležitý element češství, cestovali po

celém světě a stále byli Češi a element toho

cestování v Čechách je. Byl jsem v Mongolsku,

mimo turistickou sezonu, a na ulici jsem

potkal dva lidi. Jednu Izraelku a jednoho

Čecha. Říkal jsem si, jestli to nade mnou ten

O koncertu

Světlo porozumění©

řekli:

Jan Potměšil: „Moc děkuji Peterovi

s jakou nonšalancí, grácií a zároveň

neokázalostí ten koncert vymyslí

a moderuje. Je to Petrova hodnota,

kterou do toho projektu dává a jiskra,

která to vše zažehne. Díky.“

Bára Basiková: „Bylo to něco naprosto

mimořádného, výjimečného a především

krásného. Muzikantské spojení

bylo úžasný, byli tam fantastický hudebníci

a vůbec vystupovat v synagoze

je nádherný pocit. Publikum bylo

fantastický. Při té židovské modlitbě

(Avinu Malkeinu, kterou Peter Gyori

zaranžoval – pozn. redaktora)…to je

nepopsatelné, to se musí zažít. Jsem

velice ráda, že mě Peter Gyori na tuto

akci přizval, že jsem se mohla zúčastnit.

Je to pro mě čest, mám na to

krásné vzpomínky.“

Zdeněk Bína: „Nejhezčí symbol je takový,

že jednu chvíli hrajete v kostele,

pak v synagoze. Lidi si pak uvědomí,

že když věří srdcem, neměli by dělat

moc velký rozdíly. Byla tam zastoupená

duchovnost obou těch směrů.“

Zdroj: http://prehravac.rozhlas.cz/audio/2486758,

Noční Mikroforum 17. 11. 2011

>

37

rozhovor

autor in / zima 2011

Bůh nějak neřídí, potkám dva lidi a s oběma

si můžu popovídat v rodném jazyce. Na to,

jaká je tato krajina, myslím tím Česko, malá

a kritizovaná, je jedna z nejvíce otevřených.

Ten klídek… spojení Švejka a Kafky je geniální,

úžasné. Vezměte si příklad: televizní

soutěž Největší Čech. Kdyby neplatily ty

„zvláštní pravidla“ – myslím, že licenci má

BBC – tak by vyhrál Jára Cimrman. To je ta

genialita českého národa. Na to asi kuráž

a smysl pro humor žádná jiná společnost

prostě nemá. Neustálá kritika netolerance

v Čechách, se podle mých životních a pracovních

zkušeností nezakládá na pravdě.

// Jako výkonný ředitel působíte v otevřené

komunitě Bejt Praha. Prosím o nástin

vašich činností.

Bejt Praha je přidružená organizace ve

Federaci židovských obcí. Vytváří určitou alternativu

Pražské židovské obce, ale někteří

členové Bejt Praha jsou zároveň i členy Pražské

židovské obce. Díky toleranci a vynikající

a otevřené spolupráci můžeme užívat

např. Španělskou synagogu, kde pořádáme

náboženské, vzdělávací akce, zveme rabíny.

Jednoduše řečeno, Židovský rok je také cyklus

různých svátků… od nejvýznamnějších

svátků přes svátek Sukot, Chanuka, Tu bišvat,

Purim, Pesah atd. My tyto svátky organizujeme.

// Studoval jste v zahraničí, kde všude a co?

PG: Nejdřív na pedagogické fakultě na Slovensku,

pak na Institutu v Izraeli, kde se

kromě Judaismu a náboženství také přednášela

historie, politická ekonomie, psychologie.

Po studiu jsem dostal pracovní povolení

a měl využít znalosti v praxi. Když jsem šel

do Izraele, tak jsem neuměl slovo hebrejsky,

moje angličtina taky nebyla výborná. Skončil

jsem mytím WC v hotelech. Hudba mi

tam velmi pomohla. Skončilo to dobře, naučil

jsem se jak hebrejsky, tak anglicky a také

jsem si zdokonalil ruštinu. To byla jedna

z mých životních facek. Rusové, které jsem

celý život nenáviděl, byli najednou mí nejlepší

kamarádi. Při čištění záchodů jsme se

bavili o Dostojevském, nebo o Rachmaninovi,

Šostakovičovi, které mám velice rád.

V hotelu u Mrtvého moře bylo dost Němců,

kteří se tam léčili a já začal řešit i to, že

vlastně čistím záchody lidem, jejichž předci

dali možná do plynu moji rodinu. Člověk

byl mladší a tak mentálně masturboval nad

tím vším. Je nespokojený se sebou, hledá

úniky a každého kromě sebe obviňuje, proč

je právě tam, kde je. Nakonec to ale přejde.

Na druhou stranu v té době jsem v Izraeli za

mytí záchodů měl lepší životní úroveň, než

bych měl u nás jako učitel. Bylo to ale velmi

krátké. Později jsem vždy odpoledne hrál

v lobby na klavír. Ráno jsem čistil záchody

a už nikdy v životě ne tak šťastně, jako tehdy,

protože jsem se těšil na to, jak budu hrát odpoledne

na klavír. Jednou ke mně přišel

rabín z Los Angeles a říká: „Ty hraješ velmi

krásně, ale proč tak smutně?“ Řekl jsem mu

část svého životního příběhu – bylo to jako

u psychologa. On na to, že je rabín v jedné

synagoze a učí na hebrejské univerzitě, že by

bylo možná dobré mít takového člověka

u nich na univerzitě. Za rok jsem tam byl

přijatý, dostal stipendium za podmínky, že

dostuduji v nejkratším možném termínu

a s výbornými výsledky. Příběh jako z Hollywoodu

mě fakticky zavál do města, ve kterém

se Hollywood skutečně nachází. V Los

Angeles jsem hrával na ulici, poznal spousty

kamarádů. Amerika mi dala neuvěřitelný

pocit toho, že jsem byl sám sebou. V Košicích

jsem měl občas pocit, že jsem Žid ve

velice minoritní komunitě, v Izraeli s blonďatými

vlasy a modrýma očima pocit, že

jsem Rus nebo nějaký východoevropan, ale

v Americe to nikoho nezajímalo. Tam jsem

byl Peter, vedle mě na ulici černoši, Palestinci.

To byla ta Amerika, kterou lidi z filmů

neznají...

// Čeká vás Chanuka… chystáte tedy

něco v rámci Bejt Praha?

PG: My si zapalujeme svíčky doma, popřípadě

ve Španělské synagoze nebo u některého

našeho člena. Chanuka spočívá spíše

v tom, že jste doma s rodinou.

/

>

// …napovídali jsme

toho strašně moc, tak

já nevím, co s tím

budete dělat, Lukáši…

LP: …tak já to už

vypínám…

PG: …už by bylo

na čase…